Přátelé, občas se mě ptáte, podle čeho si vybírám destinace. Na tuhle otázku (s nadsázkou) odpovídám, že já si země nevybírám – ony si vybíraj mě!

Možná tomu nebudete věřit, ale já opravdu nejedu podle nějakýho klíče a nemám bucket list, ze kterýho bych si odškrtávala. Většina mých cest vzniká přirozeně – buď si o nějaký zemi čtu, nebo o ní vidím dokument, a pak se tam rozhodnu jet, anebo dostanu pozvání na nějakou zajímavou expedici.

S Grónskem to ale bylo trochu jiný… Pár let zpátky jsem (v práci) potkala český polárníky – Alenku a Jardu Klempířovi. Hned jsme si padli do oka, začali si povídat o cestování… a oni mi vyprávěli o Grónsku. Nemohla jsem si nevšimnout, jak jim při tom září oči a s jakou láskou a cestovatelskou vášní o týhle zemi mluví. Proto jsme si vyměnili kontakt a manželé mi pak poslali o Grónsku spoustu materiálů.

Při pročítání zápisků jsem byla trochu smutná, že tuhle část světa asi nikdy neuvidím. Ne snad proto, že bych nechtěla, ale proto, že mi to přišlo naprosto nereálný. Do Grónska přece jezdí polárníci, výzkumníci a opravdoví cestovatelé – a já nejsem ani jedno z toho. Navíc nemám ráda zimu, takže představa, že bych se na dovolený plácala po ledový krajině, mě fakt nikdy nebrala. Nicméně na začátku letošního roku jsem si na Netflixu pustila dokument Arktida: Zmrzlá planeta a při jeho sledování mě přepadnul silnej pocit, že tohle prostě musím vidět a zažít!

A tak jsem v lednu napsala polárníkům mail, kde jsem jim vylíčila svoje plány a požádala je o pomoc s přípravou itineráře. No, a pak už to chytlo rychlej spád a já v září vyrazila na svou první (a doufám, že ne poslední) cestu za polární kruh!

Přátelé, cesta do Grónska pro mě byla zlomová, proto bych chtěla tyhle cestopindy věnovat manželům Klempířovým. Jsem ráda, že jsem potkala tak skvělý lidi, který (pro mě) reprezentujou dvě zásadní lidský vlastnosti – nikdy se nevzdat a nebát se splnit si svý sny!

Qujanaq, moji milí Eskymáci!