Přátelé, přiznám se, že má sociální skupina je už na ledacos zvyklá, ale když jsem řekla, že jedu do Íránu, většina z vás mě považovala za blázna. (Někteří z vás to dokonce ani neskrývali!)

To mě teda trochu zabolelo u srdíčka, nicméně jsem dospělá, proto jsem se s touhle situací vyrovnala důstojně a s grácií! (Nemyslete si, že vám vezu nějakej suvenýr!) 

A teď k věci. Před cestou jsem, kromě všeobecnýho zděšení, čelila i často se opakujícímu dotazu: „A to tě jako parťák pustí?“

Přiznám se, že jsem nad touhle otázkou nikdy nepřemýšlela. Proč bych taky měla? Žiju přece ve společnosti, která klade (extrémní) důraz na feminismus, emancipaci a finanční nazávislost, tak proč se mě každej ptá, jestli mě parťák někam pustí?

Teď možná očekáváte vysoce odbornej rozbor týhle zapeklitý sociálně – kulturní otázky. Ne, že bych toho nebyla schopná, ale slíbila jsem kolegům z Oxfordský univerzity, že přenechám prezentaci jim.

Nicméně, něco málo zveřejním… Jsem si plně vědoma toho, že se parťákovi (skoro žádná) moje cesta nelíbí. Není to ale proto, že by mi cestování nepřál nebo nechtěl, abych si plnila sny, ale proto, že se o mě bojí. (Já ho teda trochu podezřívám, že už to zdaleka není tolik o citu, ale o tom, že by po mým skonu musel hledat další vtipnou, chytrou a hezkou holku, která jednou rukou míchá omáčku a druhou ho škrábe na zádech, což už je dneska Mission: Impossible!)

Abych to teda nějak shrnula a uzavřela. Myslím si, že bysme se neměli s partnery někam „pouštět“. Každej by měl mít prostor na to, aby se věnoval svým koníčkům a byl chvíli sám. Někdy je to totiž to nejlepší, co můžete udělat nejen pro sebe, ale i pro druhý.

Pak můžeš mou tvorbu podpořit tím, že nasdílíš článek svý sociální bublině nebo mě můžeš pozvat na kafe! Nejradši mám italský cappuccino!